Praha, Bartolomějská ulice
bývalá vyšetřovna StB a vazební věznice · Bartolomějská 306/7, 110 00 Praha-Praha 1, Česká republika
  • Příběh
  • Místo

Manželé, kteří neplakali

Dostupné v: English | Česky

Helena Šidáková se rozhodla ve vyšetřovně zapírat za každou cenu, protože chránila nejbližší. StB ji dovlekla ze Starého Knína, kde se ukrývala s manželem Zdeňkem, chystali se přes hranice. Helenu zatkli, Zdeňkovi se podařilo prchnout. Do vyšetřovny v Bartolomějské ji přivezli už za tmy spolu s přítelkyní Jindřiškou Budínskou, u které se skrývali. Byl právě Velký pátek 14. dubna 1949. Helenu strčili do místnosti osvětlené jen stolní lampičkou. Za stolem seděl velitel, kterému soudruzi říkali „Dorek“ nebo „Doktor“. Vedle něj v přítmí uviděla přítelkyni Jarku Navrátilovou, s níž se asi před čtrnácti dny neúspěšně pokusila přejít šumavské hranice, byly zatčeny a vězněny v Klatovech, Helenu s dítětem pak propustili. Jarka prý jen špitla, aby nezapírala, že už všechno vědí. V tu chvíli paní Navrátilovou Doktor vší silou uhodil do tváře a zařval, ať drží hubu. K překvapení Heleny s ní sepsal zatykač a nechal ji odvést do pankrácké věznice. „Nedovedete si představit, jaká zátěž to byla na nervy. Ticho, nikdo se nesměl ani hnout. Jen z vedlejší místnosti byl slyšet hluk, bouchání, křik.“ Následující den prožila nejhorší chvíle života. Na Pankráci byla podrobena nelidské tortuře, kdy ji tloukli přes chodidla a poranili jí páteř. Pak opět pokračovaly výslechy v Bartolomějské, které vedl obávaný „Doktor“. Urážel ji, vyhrožoval: „Až toho tvýho lotra přivezeme, uvidíš, co s ním uděláme, tentokrát nám neunikne!“ Už se podobně surové výslechy jako na Pankráci neopakovaly. Jednou ji přivezli k výslechu a „Doktor“ ji násilím natlačil do skříně a zamkl. Po chvíli slyšela kroky, bouchnutí dveří a někdo otevřel skříň a vytáhl ji. „Chvíli jsem nic neviděla, až přiskočil ,Doktor‘ se slovy: ,Tak se na sebe podívejte, jak vypadáte, a hezky se přivítejte, jistě máte radost.‘“ V místnosti stál Zdeněk, bledý jak smrt, ztrhaný, já zas vytřeštěná a ani jeden jsme se nepohnuli, jen jsme na sebe hleděli a nevydali ani slovo,“ popisuje Helena ve své knize Přetržené roky. Vyšetřovatel se na ně podíval a povzbuzoval, ať se obejmou, že se vidí naposledy: „Neštítili se ničeho. Chtěli se pobavit. Oba jsme jen stáli, o případu jsme mluvit nesměli, to jsme měli zakázané. Zeptal se jen na synka, řekla jsem, že je snad u rodičů, že o něm nic nevím. Neplakali jsme, takovou radost bychom jim neudělali. Křečovitě jsme se drželi za ruce,“ vzpomíná Helena Šidáková. Odsoudili ji na 20 let, její muž dostal doživotí.

Helena Šidáková

Helena Šidáková

Narodila se 6. května 1925 v Praze. Po válce nastoupila do Československého rozhlasu, kde potkala svou životní lásku - technika a studenta ČVUT Zdeňka Šidáka. Ten měl za sebou válečné totální nasazení ve Vídni, kde se údajně napojil na odbojovou skupinu. Po válce vstoupil do KSČ, prý na pokyn kolegů z odboje. Roku 1947 však založil rodinu, manželům se narodil syn Zdeněk a on KSČ opustil. Po únoru 1948 jej čekal vyhazov z rozhlasu i z fakulty. Rozhodl se pro emigraci, Helena s kojencem zatím zůstala doma. Zdeněk se počátkem roku 1949 z exilu vrátil coby agent-chodec a zorganizoval útěk celé rodiny i dalších osob. Akce však byla prozrazena a Helena s malým synkem byla dopadena a uvězněna v klatovské věznici. Brzy ji propustili, tajná policie však byla Zdeňkovi nadále na stopě. Když jej o Velikonocích roku 1949 nedopadla v úkrytu ve Starém Kníně, zatkli estébáci Helenu a surově ji mučili, manžela však neprozradila. Zdeněk byl nakonec dopaden v jiném úkrytu v Jizerských horách. Dostal doživotí, Helena dvacetiletý trest, věznění neunikli ani Zdeňkovi rodiče. Malého synka Šidákových zatím vychovávali Helenini rodiče. Helena prošla věznicemi v Novém Jičíně a Pardubicích, propuštěna byla na amnestii prezidenta A. Zápotockého pro vězněné matky v roce 1955. Manželovi zůstala věrná, čekala na něj 14 let. Zdeněk Šidák se dočkal pádu komunismu, zemřel ale již v létě roku 1990 na mozkovou příhodu.

Praha, Bartolomějská ulice

Dostupné v: English | Česky

Nejstarší název Benátská získala ulice od chudé čtvrti, která se v těchto místech nacházela, a podle nevěstince s názvem Benátky. Od konce 14. století do počátku 18. století ulice nesla jméno V Jeruzalémě nebo Jeruzalémská, protože právě na místě veřejného domu založil Jan Milíč z Kroměříže v druhé polovině 14. století Nový Jeruzalém, školu – seminář kazatelů a útočiště kajících se žen. Dnes jsou ve stejných místech budovy policie. Na konci 19. století zde působily řeholnice z Kongregace Šedých sester, které se staraly o nemocné a opuštěné. K úplnému vystěhování kláštera došlo v roce 1949. V tzv. kachlíkárně neboli „na Barťáku“ byla v roce 1947 zřízena věznice Národní bezpečnosti. Od října 1952 se rozšířila o Útvar výkonu vazby Praha 1, po dalším organizačním vývoji byla věznice v září 1963 zrušena. V roce 1950 měla kapacitu dvacet cel pro 120 vyšetřovanců. Byla však mnohonásobně překračována. Na cele stavěné pro 12 vězňů se tísnilo až 45 osob. Tzv. kachlíkára sloužila i jako Hlavní sídlo Státní bezpečnosti (Bartolomějská 14). Dnes objekt využívá Police ČR. Správa vyšetřování StB sídlila v Bartolomějské 10, kde vznikl po sametové revoluci v roce 1989 Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Vyšetřovací metody StB lze srovnávat se způsoby gestapa. Fyzické a psychické týrání byly zcela běžnými metodami výslechu. Budovou prošly desetitisíce vězněných československých občanů.

Praha, Bartolomějská ulice

Na tomto místě

Manželé, kteří neplakali

Manželé, kteří neplakali

Helena Šidáková
Paměť národa pro váš chytrý telefon
Stáhněte si zdarma! Aplikace Místa Paměti národa vzniká na základě vzpomínek pamětníků na události minulého století v rámci projektů Paměť národa a Příběhy 20. století.